Cesta k první knize

Často se mě lidé ptají, jak jsem dokázal vydat svou první knihu, a jak to celé probíhalo. No, řekněme, že to nebylo úplně lehké...

Někteří z vás možná znají ten pocit, který přijde po dokončení knihy. Je to radost i jistá úleva. Jelikož se ale v tomto případě jednalo o mou první tvorbu, radost rozhodně převládala. Říkal jsem si: „Výborně, teď to pošlu do nakladatelství, a oni mi to vydají. Je to přece skvělý příběh.” Velký prd!
Rád bych podotknul, že skutečně se vyplácí mít nabízený text zkontrolovaný a opravený, pokud možno bez překlepů, gramatických chyb či kostrbatých vět. Jenže to jsem ve svých sedmnácti nevěděl. Text bohužel byl kostrbatý, obsahoval chyby, místy naivní. Ale tehdy jsem tomu nepřikládal váhu, opět jsem si říkal: „Od vyčištění chyb jsou přeci v nakladatelství redaktoři.” Hm, ne tak úplně.
Jednotlivá nakladatelství mi začala odepisovat. 
„Litujeme, ale v tuto chvíli nemáme kapacitu na vydávání prvotin.”
„Bohužel jsme Váš text nemohli přijmout. Nehodí se nám do edičního plánu.”
„Moc nás to mrzí, ale Váš text neodpovídá kvalitě námi vydávaných titulů. Doporučujeme navštívit nějaký workshop a na knize zapracovat.”
„Litujeme, ale text je na prvotinu příliš dlouhý,  a pro nakladatelství by jeho vydání znamenalo poměrně vysoké riziko.”
„Bohužel Vám musíme oznámit, že Váš text nebyl vybrán do edičního plánu.”
„Vydáváme jen ověřené autory.”
Nedokážu říct, co konkrétně se kde s textem dělo, kdo ho četl nebo jak dlouho, ale po dvou letech jsem měl za sebou odmítnutí od více než dvaceti českých nakladatelství. A to byla chvíle, kdy jsem to chtěl začít vzdávat. Nevěděl jsem, co dělat, ani koho ještě oslovit. Zároveň to ale bylo období, kdy jsem se začal zajímat o vydání knihy za vlastní náklady. 
Podle internetových kalkulaček mě vydání mohlo stát okolo sta tisíc korun při nákladu tisíc kusů. A jelikož jsem byl už po škole, a začal pracovat, možnost tzv. samonákladu mi přišla poměrně reálná. Chtěl jsem Elementum vydat. Chtěl jsem ho vidět na pultech knihkupectví.
Začal jsem tedy s oslovováním nakladatelů. Znovu. Tentokrát s dotazem, zda přes ně lze vydat knihu za vlastní peníze. U některých to šlo, u některých ne. První z těch, kde tato možnost byla, bylo nakladatelství Epocha. Mail se sešel s mailem a v prosinci 2015 jsem už seděl na schůzce s jednatelem nakladatelství, abychom dohodli podmínky. K mému štěstí to dopadlo lépe, než bych čekal. Pan ředitel nabídl, že si náklady rozdělíme.
Asi nemusím říkat, že jsem se málem počůral radostí. Konečně to přišlo. Po více než dvou letech po dokončení rukopisu jsem měl podepsat smlouvu na vydání knihy.
Rád bych napsal něco jako „A pak to šlo už hladce”, ale to bych lhal. Redaktor, který totiž dostal můj rukopis na starost, byl stejný redaktor, který mi ho před časem odmítl, když jsem ho nakladatelství nabízel obyčejnou cestou. A na jeho práci bylo vidět, že si za svým původním názorem stojí. To, že jsou v textu dodnes chyby a překlepy, ať vezme čert, ale komunikace a práce s tím člověkem mi drásala nervy. 
„Za týden pošlu opravených prvních sto stran,” psal v mailu. No, čtrnáct dní v trapu a žádná reakce. Nechtěl jsem nikoho uhánět nebo si vyskakovat, a tak jsem čekal. Když se ale neozval ani po dalším týdnu, napsal jsem mu a ptal se, jak to vypadá.
„Zítra pošlu,” přišla odpověď.
A ano, příští den skutečně pan redaktor poslal wordový soubor. Ovšem jen s prvními zhruba třiceti stranami. Nemusím asi zmiňovat, že jsem na to civěl jak tele na nová vrata, a vůbec nevěděl, co si o tom myslet. Ale ok. Stále jsem si připomínal, že musím být vděčný za to, že to vůbec někdo nakonec vydá. No jo. Jenže když se spolupráce s redaktorem nezměnila, a text ani po půl roce nebyl připravený, napsal jsem řediteli nakladatelství. Ten naštěstí redaktora trochu popohnal, a někdy v září (po 8 měsících) byl text připravený pro vložení do PDF. 
Upřímně si nevzpomínám, kdy přesně jsem řešil obálku. Tuším ale, že to bylo někdy v průběhu redaktorských prací. Spolupráce s grafičkou byla úžasná. Zeptala se mě na představu, tu jsem poskytl, a ona obratem vytvořila několik návrhů. Je tedy pravda, že původně jsem chtěl, aby na obálce Elementum 1 byl znázorněný střed vody a ohně, a Alexova silueta byla jen v pozadí. Z komerčních důvodů se ale Alex nakonec posunul k živlům. Ženský na to docela šly. Ovšem... Chlapi ne. Do dneška si vzpomínám, jak se u jednoho z prvních příspěvků na FB objevil komentář „A to má být kniha nebo přebal DVD k novému gay pornu?” To, že měl komentující zřejmě IQ 10 tu nebudeme rozebírat, ale chtěl jsem tím říct, že i když byla obálka hotová rychle, a já s ní byl spokojený, i zde jsem narazil na překážku. Začal jsem přemýšlet, zda není obálka až příliš jen „pro ženy„ a jestli jsem neudělal chybu.
Ať jsem jí udělal nebo ne, zpět jsem to vzít nemohl. Text byl připravený, obálka též. Datum vydání stanoveno na 11.11.2016.
Šli jsme na věc. Vydání se blížilo, nic už se nemohlo pokazit. Až... Až na osobní ztrátu, která přišla. Možná to sem nepatří, ale napíšu to. Z období, které pro mě mělo být to nejšťastnější v mém životě, se stalo období nejhorší. 25.10.2016, šestnáct dní před vydáním knihy, mi zemřela milovaná pra-babička, která pomáhala s mou výchovou, a byla nedílnou součástí mého každodenního života.
Ale vrátíme se k vydání. Začátkem listopadu skutečně dorazily hotové knihy do nakladatelství, a jen pár dní na to KONEČNĚ byly v prodejnách téměř všech knihkupectví v republice. Měl jsem radost? Samozřejmě? Bylo to vidět? Ani nevím. Kvůli ztrátě babičky si z toho období moc kladných emocí neodnáším. Bohužel je asi pravidlem, že nikdy není světla bez tmy.
Ať to ale bylo, jaké chtělo, byl to velký krok v mém životě, který odstartoval mou, budeme tomu tak říkat, spisovatelskou karieru, v níž budu, jak doufám, pokračovat a posouvat se vpřed.

Elementum 1 jsem začal psát 29.09.2012.